Anthroposofická společnost v České republice

Divadelní hra Mistr Jan Hus a císař Zikmund

Rozhovor, který se na Zemi nemohl uskutečnit, ale uskutečňuje se každou novou hrou. Motto: „A zde mezi vámi sedí ten, který mi dal gelejt. A císař zčervenal.“ (ze záznamu Petra z Mladeňovic, očitého svědka Husova procesu)

Režijní poznámky: Rozhovor se odehrává bez kulis, na scéně jsou jen dvě královská křesla, vedle nich malé stolky. Na stolku vedle Zikmunda je královská koruna, na stolku vedle mistra Jana papírová čepice s ďábly a Bible. V křeslech sedí obě postavy a mají podobný šat. Mistr Jan je v černém šatě, jak ho známe, Zikmund má také černý, spíše spodní šat. Oba herci pokračují po nasvícení scény v rozhovoru, který, zdá se, už dlouho vedou.
Zikmund: Ano, promluvila moje Duše, když jsi mi připomněl mou věrolomnost. Poslouchal jsem tvou řeč pozorně a s velikými výčitkami. Prvně jsem viděl tak zubožené tělo, ale tak silného ducha. Byl jsi vítěz nad námi všemi už když jsi promluvil.

Mistr Jan: Viděl jsem, že tvoje Duše mi odpověděla. Proč jsi neposlechl její volání? Chyběla ti síla vzpřímit se? Postavit se všem kolem dokola?

Zikmund: I na to jsem myslel. Události však zašly příliš daleko. Chtěl jsem v Evropě řád. Ne, já nikdy nebyl jako můj otec. Ten dokázal nemožné. Za mnou jakoby nestála ta síla, která stála za ním. Byl jsem opuštěn. Podveden. Sám.

Bratr, slaboch, jen veršoval své básničky a pil. Ačkoliv byl otcovou velkou nadějí, bylo zřejmé, že on sám má z této naděje strach. Byla v něm úzkost, stejná jako ve mně.

Mistr Jan: Ale měl jsi možnosti. Otec dbal na tvoje i Václavovo vzdělání. Všude vás bral s sebou. Aby on sám byl vaším příkladem. Hodně sil ti brala tvá milostná dobrodružství. Měl jsi velikou sílu, ale nesprávně jsi ji užíval.

Zikmund: Vždyť víš, situace v církvi byla žalostná. Tři papežové, kteří se vzájemně proklínají, a ještě jeden z nich je námořní lapka.

Mistr Jan: A vidíš, už tato skutečnost ti mohla mnohé napovědět. Vždyť právě o tom jsem kázal. Snažil jsem se ukázat rozdíl mezi řečí našeho Pána a těch, kteří si říkali jeho služebníci. Vždyť naše postřehy byly shodné.

Zikmund: Ale já, já měl velkou zodpovědnost. Za říši, za církev...

Mistr Jan: Ano, máš pravdu, každý máme velkou zodpovědnost. Za každé pronesené slovo. Za každý náš čin.

Zikmund: Ale ty vznášíš na člověka nároky, které nikdo nemůže unést.

Mistr Jan: Tyto nároky byly vzneseny už naším Pánem. A člověk je může unést. Jeho Duše mu řekne, hlasem jeho svědomí. Vždyť to je to hlavní, co po nás Pán žádá: Stát v Pravdě!

Zikmund: A co je to pravda, ptal se kdysi Pilát a ptám se teď já tebe?

Mistr Jan: Pravda je to, co tvoje Duše poznala. A co jí činí potěšení a připravuje stav, ve kterém chce žít. Vždyť On řekl: „Já jsem ta Cesta, i Pravda a Život.“

Já jsem ta Cesta... Tvůj Otec nechal Písmo přeložit do našeho mateřského jazyka, aby každý sám mohl hledat a nacházet. Cesta je Jeho život a Jeho slova.

Zikmund: Což může člověk sám tuto Cestu uskutečnit?!

Mistr Jan: Sám ne, ale s Ním. On měl a má důvěru v každého z nás. Má důvěru, že jeho Cestu nastoupí. Kdyby tuto důvěru neměl, ani by k nám nesestoupil. On měl k nám Cestu mnohem těžší. Musel se postupně vzdávat všech svých mohutností, aby mohl, alespoň na krátkou dobu, vstoupit do lidské tělesnosti, která pádem málem zničila božský plán.

Vidíš, a proto se u člověka říká pád, protože on nesestoupil vědomě. Kdežto Pán sestoupil vědomě.

Dlouho se blížil Zemi. Dlouho, příliš dlouho... A na Zemi šly zatím dějiny. Do nich teď patříme i my dva.

Už jak sestupoval, tak působil. Ze Slunce působil pro Ámonovi kněží i pro Achnatóna.

V národě Řeků působil skrze jejich celý Pantheón, jinak by jejich duše nerozuměla. Byla silná, krásná, a neznala strach. Smrt ještě nebyla pro jednotlivce katastrofou. Žil z úradku bohů a v jejich řádu.

Však víš, že prvním činem Zmrtvýchvstalého bylo sestoupení do Hádu a otevření jeho brány, aby už nikdo nemusel být uvězněn mezi Stíny.

Zikmund: Ach Mistře, proč mi nikdo nevyprávěl o těchto věcech?!

Mistr Jan: Vyprávěl. Tvůj Otec z této moudrosti žil a v Písmu ji můžeš slovo od slova číst.

A pak se stal Člověkem. Tady teprve začíná ta naše Cesta, Cesta rozpomenutí se. Rozpomenutí se, jak jsme po Zemi chodili s Ním. Rozpomenutí se, jak se ta událost pro nás stále znovu děje, jak je stále naší Přítomností, jen když začneme vzpomínat.

A abychom mohli vzpomínat sami, každý sám za sebe a o rozpomenutém spolu hovořit, proto daroval tvůj Otec svému vysokému učení, které založil, právě překlad Knihy knih do vínku. Tato kniha byla naší hlavní studijní pomůckou.

Zikmund: Ale rozumíš ty mně, že já viděl hrůzu a nepravdu všech vnějších věcí, a toužil jsem jako císař je uvést do řádu.

Mistr Jan: Já ti rozumím. Oba jsme vlastně chtěli totéž, jenže k tomuto rozhovoru nedošlo.

Ale ptal jsi se na Pravdu a já ti začal vyprávět o Cestě.

Cesta začíná křtem v Jordánu. To se náš Pán vědomě, až do tělesnosti spojuje s člověkem. Říká: „Syn člověka...“, ale všimni si, kolik božských sil má po křtu. Všimni si, jak přikazuje démonům, a oni ho poslouchají.

Čím více se stává člověkem, tím více mu těchto sil ubývá. Až dojde i k opravdové lidské opuštěnosti a nad smrtí přítele pláče. On – Bůh – a pláče! Poznává lidské city. Poznává v celém rozsahu to, proč se chtěl stát člověkem.

Proto ta Cesta.

Každý z nás může začít z místa, na kterém tuto pravdu pochopí.

Řekl jsem slovo Pravda.

Proto Pravda, že na této cestě je přítomna i naše Duše, která ji rozpozná a raduje se z ní.

Zikmund: A ublížil jsem své Duši tím, že jsem tvou Duši zradil?

Mistr Jan: Kdyby se to nestalo, nemohl by být ani tento rozhovor.

Ty jsi mé Duši vlastně pomohl. Dovedl jsi mé tělo do největší bídy. Ztratil jsem zuby. Zřídly mi vlasy. Žil jsem v hnilobě a hnusu.

Já, rektor Karlovy univerzity, jsem se musel vzdát všeho. Nakonec i svých věrných, protože jsem stál před otázkou, kterou za mě nikdo nemohl zodpovědět.

Zikmund: A jak zněla ta otázka?

Mistr Jan: Mohu žít, když zapřu Krista v sobě? Mohu žít, když prohlásím sám sebe za lháře a svůdce?

Ta otázka je opravdu velmi těžká, protože život má i v té největší bídě své kouzlo. I v té největší bídě najdeš Krásu.

Když jsem cítil vůni Rýna... Když jsem slyšel zpívat ptáky... Když jsem viděl odlesky slunce... Pak jsem žil ve vzpomínkách.

Stále znovu jsem se procházel Prahou. Vybavoval si svá kázání, své rozhovory a modlil se...

Zikmund: Řekneš tak lehce slovo modlitba.

Ale což je to opravdu tak lehké modlit se?

Mistr Jan: Zpočátku asi ne.

Ježíš jako kvintesence, obklopen čtyřmi elementy. „De proprietatibus rerum“,

15. století.

Málo matek vede své děti k samozřejmosti rozhovoru s naším Pánem.

Málo matek učí děti vidět ho ve všem, protože samy tomu nebyly učeny.

Byly učeny poslušnosti knězi, protože ten rozuměl a mohl písmo vykládat.

Jen v těch nejsilnějších Duších vznikla otázka, z čeho svět vlastně žije.

Spokojíme se většinou s tím, že se radujeme, že sami žijeme, a dále se neptáme.

Zikmund: Teď ti rozumím, Mistře!

I já byl spokojen sám se sebou.

Mocný otec všechno chránil a já se mohl věnovat tajemstvím slasti... Jinou slast jsem nepoznal.

Myslíš, že moje Duše se bránila přijímat pravdy, zjevené těm, o nichž jsem věděl, jak sami žijí, a jichž jsem si nemohl vážit?

Mistr Jan: Měl jsi příklad ve svém otci.

Zikmund: Ten příklad byl pro mě příliš vzdálený. Otec žil, ale já mu nerozuměl.

Vypadalo to, že ví co koná a proč. Ale já zase nerozuměl.

Byl příliš vzdálený.

Asi mi chyběla výchova, které se dostalo jemu. Jeho otec jej na všechny výpravy bral s sebou. Viděl ho v řeži. Viděl ho pít. Milovat. Zářit. Proto si mohl později vybrat a rozhodnout se sám.

Mistr Jan: Tvá Duše také viděla otcovy činy.

Zikmund: Ale byly příliš vzdálené. Žádný turnaj, žádná pitka, jen rozhovory a stavby.

Mistr Jan: Vidíš, rozhovory, teď také vedeme rozhovor, a nezpěčuješ se.

Zikmund: Nezpěčuji. Tys mé Duši pomohl tím, že jsi ji probudil. Tvým oslovením jsem najednou uviděl sám sebe v celé své pravdě.

A začal jsem o tobě přemýšlet. Začal jsem se s tebou srovnávat. Já, ač císař, se vší mocí, byl jsem vůči tobě bezmocný. Já, ač císař, v celé své nádheře, byl jsem proti tobě šedivý. Ty, ubohý, bezzubý, byl jsi silnější než já. Byl jsi vznešený. Stál jsi sám a proti tobě stáli všichni. Chovali se zbaběle a mysleli si, že mají nad tebou moc.

Mysleli si, že tě mohou soudit a odsoudit.

Ale díval jsem se dobře.

Neměli nad tebou žádnou moc.

Tys soudil nás všechny. A tvým postojem jsme byli odsouzeni.

Díval jsem se na tebe a viděl, že jsi mocnější než my všichni.

Máš pravdu, už tuším, co je to žít v Pravdě. Ty jsi tam uprostřed nestál sám. Stál jsi tam s Jeho Mocí. Ne oni a já jsme tě soudili.

Tys nás usvědčoval, ač zubožen, z našich nepravd. Tys oživil naše Duše!

Snad jsme to už ani nebyli my, kdo tě vedl na hranici.

Byli jsme tak ochromeni tvou velikostí, že jsme ani nemohli být v sobě.

To z naší slabosti a zbabělosti mluvil Jeho odpůrce. Ty jsi byl v Pravdě. A hranicí jsi Jeho Cestu i Pravdu prokázal. Ale kde je ten Život?

Mistr Jan: Život je i tento náš rozhovor.

Tys pomohl mé duši, aby se vzdala zemských Krás a rozhodla se, bez zachvění, vstoupit do plamene.

Tím, že jsem vstoupil do plamene vědomě a cítil jsem, že celá příroda a všechny živly jsou pomocníky mé duše, tak i plamen ztratil svou hrůzu. Modlil jsem se. Modlil jsem se a prosil za vás za všechny, tak, jak mi to ukázal Pán.

Zůstal jsem Jeho Cestě i Pravdě věrný. A on mi ukázal, že za běžným zrakem je Jeho Život, z něhož veškerý život pramení.

A v něm trvám.

Když se světlo s vodou setká a do hlubin ji prosvítí paprsek lásky do ní vetká, co nechytí se do sítí; tu víly vodní se roztančí a královně své zpívají, rybka malá připluje, hledí na ně potají ráda by ve vodách průzračných svůj závoj lehce prostřela neb jako ptáček v oblacích svobodně k slunci letěla; ach vodo, vodo hluboká pozlať malou rybičku nechť po proudu se s tebou dá ať neváhá ani chviličku.

Konference Růže a kříž 17. - 20. 11. 2016


Stále více než kdy dříve touží současný člověk pochopit dění kolem sebe i v sobě a rozlišit síly, které skrze něho, ostatní lidi i události promlouvají. Konference Růže a Kříž v Evropě nabízí na základě hlubšího porozumění založeném na anthroposofii klíč k rozluštění mnohdy velmi spletitých souvislostí

Přejít na stránky konference Růže kříž v Evropě

Kontaktní údaje


Anthroposofická společnost v České republice
Hošťálkova 392/1d, 169 00 Praha 6 - Břevnov (mapa)
IČ: 45245584, DIČ: CZ45245584
Bankovní spojení: POZOR ZMĚNA !!!
2001108928/2010 pro platby v korunách (CZK),
2901108931/2010 pro platby v eurech (EUR)

Právní forma: společnost je spolek zapsaný u Min.vnitra pod č.j. VSP/1-3195/90-R