Anthroposofická společnost v České republice

Materiály online

Büchli A.: Býk z Uri

Kdysi dávno žil na Surské alpě mladý ovčák jménem Urs. Sloužil klášteru na Andělské hoře a svá stáda střežil velmi bedlivě. Jednou, když vyháněl ovce jednoho velšského handlíře, objevil mezi nimi nebývale krásné stříbřitě bělavé zvíře, které se mu tak zalíbilo, že je ihned od onoho člověka za všechny své peníze odkoupil.

Jeho radost z překrásné ovečky neznala mezí. Opatroval ji jako děcko a nespustil z ní oči. Po ránu pročesával její zářivou vlnu, v noci musela spát v nohou jeho slamníku. Na kolenou ji krmil nejsladším mlékem, na rukou ji přenášel přes každou strouhu na horských lukách. Byl do toho nerozumného stvoření dočista zamilovaný.

Po nějakém čase narodilo se ovečce nádherné, právě tak sněhobílé jehňátko. Ovečka sama přitom však pošla a Urs ji slavnostně pochoval na úpatí osamělé skály a na jejím hrobě vysázel růže. Pak se ve svých rouhavých myšlenkách rozhodl po křesťanském způsobu jehně pokřtít. K tomu počínání si dokonce opatřil svěcenou vodu. Sotva však jehně položil na koberec z natrhaných květů a nechal na jeho hlavu dopadnout první kapku svěcené vody z cínového poháru, vyšlehla voda jako ohnivý plamen do výše a pohltila ovčáka dřív než stačil hlesnout. Nezbylo z něj víc než hromádka popela.

Ovce sama pod první kapkou zavřískla jako zasažená bleskem a její vlněné ovčí tělo se proměnilo v obrovské dračí pokryté černými šupinami. Tenoučké nožky se naduly, popraskaly a vytvarovaly se v nestvůrné pařáty, z kopýtek vypučely ostré drápy. Tlama se protáhla do žraločích čelistí s příšernými zuby. Pasáčkova chatrč se zřítila pod náporem prvního úderu, jímž nestvůra zkusila sílu svého ocasu.

Od těch dob panoval na Surské alpě strach. Žádné zvíře si nebylo jisté svým životem, všechen dobytek drak zadávil, dokonce i pasáci a pocestní byli vystaveni jeho pronásledování. Horský průsmyk byl pustý a nehostinný, nejkrásnější pastviny zarostly křovím. Klášter prodali mniši za směšnou cenu zemským správcům.

Urští zkoušeli vypudit Starce, jak stvůru nazývali, zaříkáváním, ale marně. Konečně si věděl rady jeden student, který  tudy právě cestoval. Nejdřív mu ovšem museli starovesští  páni sedmkrát naplnit pohár velšským vínem. Potom jim poradil, aby devět let krmili sněhobílého býka mlékem, a to sice první rok mlékem jedné krávy, druhý rok dvou krav a tak dále až po devátý rok. Potom musí čistá panna zavést býka na pastvinu, kde Stařec straší. Tak budou svého trápení zbaveni.

Urští udělali, jak student řekl. Nebylo ovšem lehké takové tele sehnat. Konečně jej nalezli u jednoho sedláka, který jim ho zadarmo přenechal. Když byly býčkovi čtyři roky, byl natolik divoký, že jej urští přestěhovali na pastviny nedaleko míst, kde stvůra řádila.

Když uplynulo devět let, nabídla se jedna ušlechtilá panna jako oběť, která býka na alpu doprovodí. Krátce předtím se její milý zřítil do propasti, když slézal křivolakou horskou stezku a jeho tělo zůstalo vězet hluboko v puklině, takže nešťastná nevěsta nemohla opatrovat ani miláčkův hrob. V určený den tedy oblékla bělostné svatební šaty, rozloučila se s truchlícími rodiči a plačícími družkami a uvázala bílou stuhu do nosního kroužku sněhobílého býka. Ten ji teď, ačkoli se dřív nikomu nepodvolil, následoval bez nejmenšího odporu.

Býk pozná, řekli panně, přítomnost obludy a dá jí znamení. Pak jej má ona odvázat a urychleně nastoupit zpáteční cestu, na níž se nesmí ohlédnout ať se děje, co se děje.

Tak vedla panna statečně býka travnatou stezkou vzhůru k Surské alpě. Ve zbožném mlčení ji sledoval shromážděný lid, dokud mu nezmizela z dohledu.

Po tísnivém čekání sem skrze závan bouře z výšky dolehl divoký řev a pak úder jako od mohutných rohů. Modročerné bouřkové mraky se přihnaly a zahalily vesnici neproniknutelnou temnotou, v níž prudké blesky křížily své meče.

Najednou uhodil hrom, jakoby se hory až do základů rozpukly.

Pak zůstalo nahoře ticho. Mraky se zvolna rozdělily a na vrcholcích se opět zatřpytil ve slunci sníh. Lidé poznali, že je po boji a vydali se vážně a pomalu vzhůru  a váhavě vstoupili na obávanou pastvinu.

Tam ležel Stařec rozdupaný do neforemných cárů ve své černé, ještě kouřící krvi. Dole u pramene našli ležet také bílého býka. Rozehřátý prudkým bojem se napil ledové vody a pošel.

Od té doby je onen pramen nazýván Býčí potok a pastviny v jeho okolí dosud nesou stopy vryté udatným býkem v lítém zápasu hluboko do skály. Pod zrůdným dračím tělem ležela napůl rozdrcená tlapa, v jejíchž drápech zapletený leskl se cár zlaté stuhy ze svatební korunky šlechetné panny. Ji samou ale hledali marně. Snad se nedržela rady a ohlédla se na zpáteční cestě. Zmizela beze stopy oplakávána vším lidem.