Anthroposofická společnost v České republice

Člověk a jeho dvojí původ

V kapitole „Vesmírný vývoj a člověk“ své „Tajné vědy“ popisuje Steiner v hrubých rysech vývoj člověka v souvislosti se vznikem naší planety. Podle toho vytvořily vysoké duchovní bytosti v dávném dřívějším vtělení naší Země, které se nazývá „starý Saturn“, zárodek k našemu dnešnímu fyzickému tělu, ve druhé fázi, na „starém Slunci“, zárodek pro étherné tělo, ve třetí fázi, nazvané „starý Měsíc“, zárodek pro astrální tělo. Na dnešní Zemi, kde dozrály zárodky vytvořené v těchto dřívějších planetárních vtěleních k přítomným článkům naší bytosti, mohla pak tato tělesně - étherně - astrální organizace přijmout do sebe já. Teprve tím se stal člověk úplným a pracuje během své pozemské doby na svém vývoji a zdokonalování (-vývoj světa a lidstva; vývoj Země a lidstva).

Toto líčení je zaměřeno na společný vznik Země a člověka. Vývoj si lze objasnit také tak, že se ukazuje především vznik člověka, především také v jeho vztahu k přírodním říším, vytvářejícím se pod říší lidskou. Na podkladě Steinerových údajů se ujali takových výzkumů především anthroposofičtí přírodovědci. Je to zejména zásluha významného biologa dr. Hermanna Poppelbauma, že se anthroposofickému výzkumu podařilo postavit do nového, obsáhlejšího světla Darwinovu vývojovou teorii, v Německu zastupovanou a dále rozvíjenou v první řadě Ernestem Haeckelem, stejně jako i Mendelovu nauku o dědičnosti a nový objev buněčného jádra jako nositele dědičnosti.

Darwinistická descendenční teorie vykonala poznáním příbuznosti všech živých bytostí pro přírodní vědu bezpochyby něco velmi významného. Tyto zásluhy jsou anthroposofickou přírodní vědou také výslovně uznávány, avšak podle pojetí duchovněvědeckého bádání, vycházejícího ze Steinerovy teorie poznání, musí být darwinismem sestavený rodokmen původu člověka interpretován zcela jinak a na rozhodujících místech podstatně opraven. Z anthroposofického hlediska není člověk potomkem nějakého doloženého nebo (jako spojovacího článku ve vývoji) předpokládaného zvířete, nýbrž zcela nová bytost pozemského světa. Začátek linie jeho původu na tomto stromě života musí být proto zasazen mnohem hlouběji, než je to ve všech rodokmenech navrhovaných darwinistickým směrem.

Při otázce po původu člověka se pohled anthroposofického výzkumu obrací na jeho dvojí genealogii; jeho vývoj jako fyzické bytosti a jeho původ jako duchovní bytosti.

Stvoření fyzické podoby směřuje od prapočátku k člověku, on je jeho cílem. Bytosti stojící nad člověkem, anthroposofickou vědou nazvané bytosti hierarchií, pracovaly na různých stupních vývoje na fyzickém, étherném a astrálním těle člověka, aby vytvořily z duchem prostoupené zemské látky schrány, které mohly přijmout lidské já.

Do fyzického těla, které se přes saturnský, sluneční, měsíční a konečně zemský stupeň docela ponenáhlu zpevňovalo do hmotné hustoty, se kterým se na starém Slunci spojilo étherné tělo, na starém Měsíci astrální tělo, se vtělovaly nejprve bytosti, které vědomím stojí pod člověkem. Tak vzniklo po sobě to, co dnes nazýváme říší minerální, rostlinnou a zvířecí. Na Zemi pak, v lemurské a ještě více v následující atlantské době, pokračovalo zdokonalování těl, postupně vyvinutých v dřívějších planetárních vtěleních, tak daleko, že se z duchovního světa mohlo nyní pozvolna do nich vnořovat i lidské já. Teprve nyní se začínají spolu spojovat obě linie fyzického a duchovního původu.

Po dlouhé věky byla těla těchto prvních lidí ještě tak měkká, že se z nich pro dnešní výzkum nezachovaly žádné stopy. Co se z takových pradávných dob v našich dnech nachází jako kosti, nepochází od našich předků, nýbrž od nižších bytostí, které se předčasně ponořily do fyzické substance, a tím přinesly takříkajíc oběť, aby uchránily lidské já, žijící ještě v duchovním okruhu anebo se už vtělující v měkké hmotě, předčasného uvěznění v tuhnoucí pozemské hmotě.

Co odlišuje anthroposofickou představu o vzniku a vývoji člověka od té, která se zakládá na Darwinově a Haeckelově vývojové nauce, je poznání, že to, co je podstatně vyšší, se nemůže samo od sebe vytvářet z nižšího. Vždy se musí tvoření vrátit opět téměř do své počáteční fáze a přijmout „shora“ nový prvek, aby mohlo být pozvednuto na nový stupeň. Žádným způsobem není myslitelné, aby se formy krystalu, ty nejvyšší útvary minerální říše, utvářely z vlastní zákonitosti k buněčným organismům, dostaly určitou plasticitu, vytvořily v sobě různé stupně hustoty hmoty a přijaly další vlastnosti živé bytosti.

Naopak: Minerální materiál musel být nejprve zcela odbourán, úplně zničen ve své vlastní zákonitosti, než se mohl stát pomocí nového impulzu vývoje podkladem pro organický život. K dalšímu zásahu duchovního prvku, který opět od základu změnil vytváření organizmu, došlo při oduševnění pouze vegetativního života; a konečně ani člověk nevznikl zdokonalením animálních vloh. Aby mohl vzniknout, musela být specializace, ke které se každý zvířecí rod nějakým způsobem vyvinul, novým aktem vývoje jaksi vrácena nazpět. Teprve tím, že byly částečně zadrženy síly zvířeckosti, nastala pro já, jako čtvrtý článek lidské bytosti, možnost se vtělit. Málo specializovaná lidská těla (v porovnání se silně funkčními těly vyšší zvířecí říše) dala lidskému já možnost se inkarnovat v lidské hmotě. Tři charakteristické lidské vlastnosti - vzpřímení postavy a chůzi, mluvu a myšlení, nepřináší si člověk do světa jako fyzickou vlohu. Jsou to schopnosti, které musí získat sám teprve až po narození. Jsou podníceny jeho já, které směřuje těmito funkcemi k pozemské realizaci. Tyto funkce činí člověka příslušníkem vyššího řádu stvoření, stojícího nad přírodními říšemi - nerostnou, rostlinnou a živočišnou.

Vzhledem k tvárnosti těla, kterou si člověk uchoval, není účelné hledat v jeho říši druhové kategorie. Co před námi vystupuje jako lidská plemena (rasy) a národy je navzájem tak málo rozdílné, že tato seskupení - která se mimoto stále více mísí - mohou být chápána nanejvýš jako variace v rámci téhož druhu. Co vytváří v lidské říši rozdíly, nepochází z nějaké tělesné zvláštnosti, nýbrž z charakteristické rozdílnosti individualit, tedy z duchovního původu člověka. Jednotlivá já se v průběhu mnoha vtělení tak diferencovala, „že v duchovním ohledu je každý člověk druhem sám pro sebe“.

V novějších duchovních dějinách hluboko zakotvená a v darwinismu kulminující vloha chápat člověka chybně jako nějaký druh v rámci zvířecí říše působí mimo jiné pronikavě na lidský sociální řád. Jak na Východě, který ho svým komunistickým státním a společenským řádem uznává beztak jen jako kolektivní bytost, tak na Západě, kde v hrozivé míře působí rovnostářské tendence, je člověk svými pohlaváry pokládán za v zásadě vyměnitelný exemplář všeobecného druhu. Je statistickou veličinou, která budí zájem jen se zřetelem na ovladatelnost, ukázněné chování v rámci všeobecných zákonných norem, plnění jemu uložených povinností atd. Skoro každý představený, činný ve veřejné nebo soukromé funkci, považuje proto za svou přirozenou úlohu formovat, vést, zařazovat a ovládat lidi, kteří jsou na něm závislí. Od začátku doby michaelské (Michael) se však člověk probouzí stále rozhodněji k novému stupni sebevědomí, na kterém se, jak popisuje Steiner, ujímá svého poslání individualita, poznávající se jako svůj vlastní druh. Člověku, který se probudil k takovému vědomí a sebevědomí, už nestačí tradicí udržované státní a společenské instituce se svými kolektivními normami chování (svoboda). Toto poznání vedlo Steinera k reformě pedagogiky a k dalekosáhlým návrhům pro přetvoření veřejného pořádku a sociálního života. Vychovatelské umění praktikované na -waldorfských školách umožňuje vyrůstajícímu člověku, aby bez omezování zvenčí rozvíjel své schopností. V sociálním řádu navrhovaném Steinerem by jedinec mohl žít svobodně a lidsky důstojně (trojčlennost sociálního organismu). Dějiny stvoření nejsou u konce. Podle Steinerových duchovně vědeckých představ zraje člověk na Zemi četnými inkarnacemi (znovuvtělování a osud) v nových kulturních a zemských epochách vstříc budoucím planetárním vtělením, ve kterých obohacen o pozemské zkušenosti v hmotném těle dosáhne svého cíle: vrátit se jako čistě duchovní bytost do oblasti svého vyššího původu.

Lit: Poppelbaum: „Mensch und Tier („Člověk a zvíře“); Poppelbaum: „Entwicklung, Vererbung, Abstammung“ („Vývoj, dědičnost původ“); Bühler „Zweifache Abstammung des Menschen“ („Dvojí původ člověka“).

Pokračovat na kapitolu Karma a osud »


___
Výklady jednotlivých pojmů z oblasti duchovní vědy jsou použity z knihy Adolfa Baumanna ABECEDA ANTHROPOSOFIE, kterou vydalo nakladatelství IOANES v roce 1999. Kniha byla přeložena Ing.Stanislavem Kubátem, marií Stránskou a Dr.Petrem Stránským. Verše přeložil Jan Dostal. Německý originál „ABC der Anthroposophie ein Wortebuch für jedermann“, Hallwag Verlag Bern, 1986.

Konference Růže a kříž 17. - 20. 11. 2016


Stále více než kdy dříve touží současný člověk pochopit dění kolem sebe i v sobě a rozlišit síly, které skrze něho, ostatní lidi i události promlouvají. Konference Růže a Kříž v Evropě nabízí na základě hlubšího porozumění založeném na anthroposofii klíč k rozluštění mnohdy velmi spletitých souvislostí

Přejít na stránky konference Růže kříž v Evropě

Kontaktní údaje


Anthroposofická společnost v České republice
Hošťálkova 392/1d, 169 00 Praha 6 - Břevnov (mapa)
IČ: 45245584, DIČ: CZ45245584
Bankovní spojení: POZOR ZMĚNA !!!
2001108928/2010 pro platby v korunách (CZK),
2901108931/2010 pro platby v eurech (EUR)

Právní forma: společnost je spolek zapsaný u Min.vnitra pod č.j. VSP/1-3195/90-R